Helena Vidovičová
Paní Vidovičová, pověděla byste nám nejprve, proč jste se po vlčím špicovi a labradorovi nakonec rozhodla pro lapinkoiry? Jak dlouho je máte po svém boku?
Když jsem pár let po úmrtí naší labradorky začala cítit, že mi psí parťák začíná znovu chybět, vracely se mi vzpomínky na mého prvního psa, vlčího špice. Ke špicovitým psům a seveřanům mě to vždycky táhlo. A pak jsem se dozvěděla od kamarádky, že si přivezli domů štěně plemene lapinkoira, o němž jsem do té doby nikdy neslyšela. Na fotkách to vypadalo jako sympatický severský pejsek. Co rozhodlo, bylo tvrzení kamarádky, že jejich štěně je tím nejradostnějším psem, kterého kdy v životě měla. To mě přesvědčilo, sedla jsem a napsala do všech tří tehdy existujících chovatelských stanic. Z CHS Od Křemílka jsem si potom dovezla našeho Tonksíka.
Je to už přes osm let a musím říct, že jeho pořízení mi změnilo život. Od té doby nám přibyli ještě další dva pejsci stejného plemene a myslím, že už nikdy jiného psa, než lapinu chtít nebudu.
Kterým tažným sportům se především věnujete?
Dělám se psy individuální tažné sporty – hlavně canicross, tedy běh se psem v zápřahu, ale zapřahám i ke koloběžce a ke kolu, občas se zúčastníme nějakého psího triatlonu. S Tonksíkem za sebou máme několik psích biatlonů. V poslední době se psy jezdíme i na překážkové závody. Tréninkově je zapřahám i k běžkám.
(červenec 2023)
Kdy jsi začala s mushingem a proč? Co tě motivovalo pokračovat?
Tahat jsme začali s Tonksíkem před pěti lety. Byl to tehdy ještě poněkud nevycválaný puberťák, který si rád dělal, co chtěl, a nemohla jsem ho nechávat běhat na volno, kolik by rád. Na Facebooku jsem narazila na závod Vlkodlak race, a chytla jsem se na udičku. Pak už jsem si jen dohledala, jak se běhá canicross, pořídila vybavení a vyběhli jsme. Jako zarytý celoživotní neběžec jsem byla na pokraji smrti už při prvním běhu, ale Tonksova radost byla tak obrovská, že jsem pokračovat musela, chtě nechtě.
Kam chodíš trénovat a jak často? Raději sólo, nebo ve skupině?
Bydlím kousek od lesa, kde se dá dobře běhat a v noci i jezdit, ale použitelná trasa je dost krátká. Takže na kvalitnější nebo delší tréninky jezdíme na různá místa v bližším či vzdálenějším okolí Prahy, na lyže do hor. Skupinové tréninky mě vždycky hodně posunou, ale hodně často běhám sama, se psy na volno.
Co ti mushing přináší? Jaké v něm máš cíle?
Uspokojuje mě dělat něco smysluplného se psy, co si všichni užijeme. Zvládnout něco, co by před pár lety bylo pro mě nepředstavitelné. Zažívat ten týmový pocit, kdy s parťákem něco společně dokážeme, překonáme sami sebe a navzájem si pomůžeme. Samozřejmě někde hluboko vzadu je ten sen malé holčičky, která hltala v časopise Pes přítel člověka první články o saňových sportech. Navíc lapinkoira je plemeno s pracovní minulostí, které v současnosti často vegetí na gauči, a mě baví navazovat na ten jejich pracovní kořínek. Cíle? Pokračovat v tom dál.
Kdy a který byl tvůj první závod? Jak jsi se po něm cítila?
První závod v canicrossu byl tuším před pěti lety na jaře Jihočeský canicross v Soběslavi. Běželi jsme v začátečnících a skončili třetí. Zabil mě hned startovní kopec, takže v cíli jsem se cítila jenom prostě mrtvá. Jen si pamatuju, že při zpětném pohledu na fotky jsem si říkala, že zatímco já mám v průběhu závodu čím dál strhanější rysy, pes je vysmátější a vysmátější.
(leden 2021)
Pořízení lapinky mi změnilo život!
Rozhovor s: Helčou Vidovičovou
Kdo je kdo v musherském sportu
|
|
|
|
