Jaroslav Monte Kvasnica
Jak jsi se k saňovému sportu dostal?
Přes aljašské malamuty, kteří mě fascinovali od prvního setkání. Jenže exteriér není všechno a je potřeba jim dát, pokud možno maximální vyžití.
Co je pro ně nejlepší?
Mushing, canicross, dog trekking, ...
Kterého dosaženého úspěchu si nejvíce ceníš?
Expedice z Českých Budějovic na Grossglockner (1993), 5. místo v dog trekkingu v italských Dolomitech (1997), 6. místo v canicrossu na ME v Polsku (2003).
Jak vidíš budoucnost mushingu a ostatních sportů tažných psů?
Dobře. Bláznů a nadšenců neubývá. Někteří nevydrží, ale na jejich místo přibudou další. Svět prostě musí být v rovnováze.
(Vladimír Páral, 2009)
Váš život je nedílně spojen nejen s vlky, ale také se psy. Napsal jste mimo jiné knihu Běh s „Vlky“ aneb Canicross. Jak jste se k tomuto zajímavému sportu dostal?
Ke canicrossu mě přivedli moji aljašští malamuti, pro něž jsem hledal vhodný kynologický sport. Už před tím jsem se publicisticky věnoval mushingu – závodům psích spřežení, které mě nadchly.
Kolik máte psů a jak s nimi trávíte čas?
V životě jsem choval řadu plemen: začal jsem s německými ovčáky, měl jsem jezevčíky, irské teriéry – nakonec jsem propadl malamutům, úžasnému přírodnímu plemeni. Jsou to volnomyšlenkáři, doslova básníci mezi psy. V současnosti chovám „jen“ dva, Frama a Mishu. Jsou čtyřiadvacet hodin se mnou – na cestách v divočině i v civilizaci, při práci i odpočinku. Ve dne i v noci. Skvělí parťáci.
(2010)
|
|
|
|
