Karolína Cipro
Oba jsou lékaři. Kariéry ve zdravotnictví se ale Karolína Cipro i její manžel Šimon Cipro vzdali. Kvůli psům a kvůli běhání. Nebo lépe: kvůli běhání se psy. Ze spojení těchto dvou koníčků totiž bývalí lékaři postavili úspěšný byznys. Jednoduše řečeno učí lidi běhat se psy a prodávají jim k tomu potřebné vybavení.
„Ještě na vejšce jsme si s manželem pořídili dva psy a začali s nimi běhat. V té době to tady dělalo hrozně málo lidí a nám to přišlo líto. Takže jsme před osmi lety udělali web Běhej se psem a začali propagovat canicross,“ popisuje začátky Karolína Cipro.
První články, které měly dobrý ohlas, brzy doplnily i bezplatné tréninky pro lidi, kteří chtěli běhání se psem taky zkusit. Ještě ve stejném roce, kdy svůj projekt rozjeli, uspořádali i první závody. Přišlo na ně přes šedesát lidí, a byť to nemusí znít jako mnoho, pro Ciprovy to byl signál, že mají pokračovat dál.
Kromě osvěty a kurzů se brzy zaměřili i na byznys a začali z Norska dovážet speciální postroje pro běhání se psy. Tehdy běžně dostupné modely vyšly na českém trhu na pár stovek. Proti tomu ty, které začali prodávat Ciprovi, stály skoro dva tisíce korun.
„Všichni nám říkali, že je to úlet a nemůže to fungovat, ale my se do toho i tak pustili,“ říká Karolína Cipro. S manželem vzali sto tisíc korun, objednali z Norska drahé postroje a brzy je prodali. A takhle pokračovali dál.
Dneska už v jejich firmě Dogs and Fun pracuje desítka lidí. A z tréninků, článků a garážového e-shopu se web Běhej se psem rozšířil i o vlastní obchod Løype v Praze s kavárnou pro pejskaře.
Manželé mají také vlastní značku granulí pro psy Kaniko, vyrábějí pomůcky pro výcvik psů a v Česku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku zastupují několik zahraničních značek se zbožím nejen pro canicross.
Pandemie paradoxně jejich firmě celkem pomohla. Sice se nemohly konat závody ani společné tréninky, ale o to větší byl zájem o podcasty, online kurzy a poradenství.
A podle Ciprových je také znát, že lidé začali víc řešit, jak tráví volný čas. „Z Česka se stala canicrossová velmoc, tolik lidí se psy na počet obyvatel neběhá nikde v Evropě,“ dodává Karolína Cipro.
(červen 2021)
V posledních letech zažívá Česko doslova běžecký boom. A nepřibývá jen běžců samotných. Stále více lidí propadá canicrossu, tedy běhu se psem. A své o tom ví i Karolína Cipro, která společně s manželem pořádá závody, tréninky a díky nim se začala komunita canicrossařů rapidně rozšiřovat.
Dnes vedete s manželem Šimonem úspěšnou firmu Běhej se psem a pořádáte celou řadu musherských akcí, jak jste se k tomu dostali?
Firmu jsme založili v roce 2012. Tehdy zas tolik lidí se psy neběhalo. Na závodě běželo třeba pět chlapů a tři ženský. A když jsem si chtěla zlepšit při běhu fyzičku a s někým se porovnat, neměla jsem šanci. Holky mi hned pláchly a já byla deset minut za nimi. Nakonec jsme se na Silvestra vsadili, že dostaneme do roka na závod 60 účastníků.
Začali jsme řešit, jak lidi přilákat a rozhodli jsme se, že zkusíme udělat v Praze tréninky. Byl to ale tehdy hroznej punk. Vzali jsme starý postroje po našich psech, abychom měli vůbec co půjčit. (smích) Ale už na první trénink přišlo deset lidí, rychle se to šířilo a v září nastoupilo na start přesně 61 závodníků. Měla jsem ohromnou radost. A ačkoliv já osobně si běhám jen tak pro radost, hrozně mě nadchlo pracovat s lidmi a vidět jejich pokroky.
Říkáte, že sama běháte jen tak pro radost, proč?
Nemám na to hlavu. Baví mě běhat na pohodu. Ale dovolím si říct, že dokážu psy připravit. Manželovi jsem dělala handlera ještě před tím, než jsem začala sama běhat. Připravila jsem mu je přes závodem a potom zase vychodila. Navíc jsem ještě ke všemu běhala s evropákem, kterej nebyl vhodnej do tahu.
Evropák byl vaším prvním psem?
Ne, prvního pejska, Boston teriéra, jsem dostala ve 12 letech od rodičů jako satisfakci za stěhování. No a Bostony jsem měla vlastně do chvíle, kdy jsem potkala Šimona. Chtěli jsme si tehdy pořídit prvního společnýho psa a měla to být zase Boston teriérka, ale chovatelka měla i štěně evropáka. Šimon chtěl ohaře, ale já trvala na tom, že si vezmeme Fifinku. Jenže za měsíc nám chovatelka volala, že na ohaře nemají čas, a tak se k nám dostal první evropák.
To byla asi docela změna, ne?
No, tehdy jsme bydleli ještě v Praze na Vinohradech. Jezdili jsme prvním metrem ve čtyři ráno za Prahu, abychom odtrénovali. Pes nám v metru zvracel. Dneska nechápu, že jsme to vůbec přežili.
Původně jste teda od Prahy, jak jste se dostali k nám na sever?
Šimon je původně z Tanvaldu a celou dobu, co jsme žili u Kladna, říkal, že se musíme vrátit na hory. No a já jsem slíbila, že když sežene pozemek a dům, tak se přestěhujeme. No a tak jsme tady. První rok byl, přiznávám, náročný. Byly pro mě nezvyk všechny ty kopce. Než si uděláte občanku, musíte vyběhnout do kopce čtyřikrát. Ale jsem tu hrozně ráda, je tu úžasný klid a krásná příroda.
Vystudovala jste medicínu, proč jste se rozhodla oboru nevěnovat?
Šla jsem na medicínu s tím, že až skončím, budu vést dobrovolníky v nemocnicích a budu se věnovat té péči okolo. Jenomže už v průběhu školy, při které jsem pracovala, jsem tak trochu vyhořela. Tehdy jsem ale mimo jiné začala jako první v republice s canisterapií v nemocnici. Vytvořili jsme tým lidí, kteří šli trochu jinou než tradiční cestou. Zaměřili jsme se na děti, které se při pobytu v nemocnici nudí. Přítomnost psa je rozptýlí a přivede na jiné myšlenky.
Před deseti lety canicross téměř nikdo neznal. Teď je to obrovský boom, čím to podle vás je?
Je to jednoduchý sport. Stává se populární stejně jako běh. Dnes všude potkáváte běžce. Je to relativně levný a nejste omezení třeba otvíračkou fitka. Můžete vyrazit kdykoliv. Spoustě lidem se nechce vyběhnout samotným a v psovi mají skvělého parťáka. Navíc se psem musíte ven každý den. A když je hnusně, je pro řadu lidí jednoduší procházku odběhnout.
(říjen 2020)
Bývalí lékaři udělali z Česka velmoc v běhu se psy
Život ve zdravotnictví vyměnila za běhání se psy
|
|
|
|
