Markéta Bělíková
Markéta Bělíková strávila nějaký čas v Kanadě, kde měla možnost poznat nejen některá severská plemena, ale také práci v psinci a život, který se točí kolem velké smečky psů a samozřejmě i psích spřežení. A to všechno jí učarovalo natolik, že se i po návratu do České republiky postupně začlenila do naší domácí musherské komunity, dala si za cíl více propagovat tyto akční kynologické sporty a netrvalo dlouho a sama si také pořídila svého prvního sibiřského huskyho.
Můj život už bude se psy navždy spojený!
Kdo je kdo v musherském sportu
Jaké to je pracovat jako Musher
Jaké to je pracovat v Kanadě jako Musher
Když poznáte nového člověka mezi partou kamarádů, první otázky, které většinou dostáváte, jsou: kolik ti je let, odkud jsi, co děláš za práci a tak podobně. Když se ale začnete pohybovat mezi musherama, první rozhovory se točí okolo toho, jaké plemeno psa/ů máte, kolik jich máte, kolik jich chcete mít, od koho je máte, jakou kategorii jezdíte, případně, za jaký musherský klub jezdíte. Asi každá skupina lidí, kterou něco spojuje, tohleto zná.
I když se psi v mém životě více, nebo méně, objevovali po celý můj život, můj příběh začal v Kanadě. Tam jsem na rok odjela na pracovní víza a shodou náhod, ale i úsilí, jsem se dostala k práci průvodce se psím spřežením v Kanadských Rockies (Skalnatých horách) v Albertě. Tam jsem si vyzkoušela práci v psinci se 200 haskounama - alaskánama a denně jezdila 20-40 km s 6-8 spřežením v Goats mountains vedle Spray lakes ve výšce 1600 metrů nad mořem. Zažila jsem si tam nejen přípravu na sezónu, ale i jízdu se spřežením v -32 stupňovém mrazu. Práce nebyla jen o tulení se s pejskama a vozením se přírodou. Bylo to také o tvrdé a špinavé práci, který život se psy přináší. Ač to nebylo vždy lehké, oslovilo mě to natolik, že jsem se po návratu do České republiky rozhodla si pořídit svého Haskouna.
Přiznám se, že jsem hodně váhala, jestli si ho pořídím, nebo raději zvolím jiné plemeno. Právě protože jsem věděla, že to s nimi není vždy jednoduché. Emoce ale zvítězily, a tak jsem si jela pro pejska k Romanu Habáskovi, i když jsem ani netušila kdo to je. Měla jsem velké štěstí, protože Roman je jeden z úspěšných českých musherů, tedy psem od něj jsem neudělala vůbec špatnou volbu.
Psa mám a co teď. Jo, vlastně musím do klubu. Jelikož jsem byla se svými znalostmi českého mushingu na zelené louce, nechala jsem si poradit od Romana. Říkala jsem jen, že chci nějaký aktivní klub. Doporučil mi ten Krušnohorský, jelikož pořádají 3 závody za rok. a tak jsou aktivní až až. Začátkem října jsem se tedy vydala na své první závody, leč jen jako pomocník. A už začaly ty všetečné otázečky. Víte, já vlastně nevím, jestli chci závodit. V Kanadě to hodně lidí dělalo prostě jen pro radost, a to mi bylo sympatické. Ale v Česku jsou možnosti úplně jiné, a tak jsou závody jedna z možností, jak si vlastně zajezdit. A taky se spřátelit, zapařit. Ne nadarmo se tu při přípitku říká: "Tak na prašan!"
Po sérii pěti závodů, které jsem tento rok navštívila, mohu očima nováčka říci, že je to tedy jízda!
Do většiny lidí, co dělá tenhle, podle mého názoru, extrémní sport, byste to ani neřekli. Hodně závodníků vychovali druhou generaci a stále jsou aktivní. Jako v každém kolektivu, jsou tu lidi, co řeší žabomyší války. Jako v každém kolektivu, je tu silná párty parta, která dělá neoficiální noční etapy tím, co by správný kolektiv měl být. Říkali mi, že musheři pijí rum, ale zelená vítězí. Jsou tu lidi, co paří do pěti do rána, dopoledne se postaví na start a vyhrají svou kategorii. Magoři.
Je jedno v jakém jste klubu, jakého máte psa, od koho, kolik jich máte, jakou kategorii jezdíte, nebo kolik let co děláte. Jediné, na čem záleží je, jaké máte srdce ...
... a teď si už jen počkat, až mi přijde koloběžka (Koloběžky Doxtor) od Michala Tobiáška, a že se nade mnou někdo slituje a budu moci na jaře pořídit ke svému haskounkovi Finnovi kámoše, aby nebyl na tu dřinu sám.
Už jsem chycená ... tak na prašan!
(listopad 2021)
|
|
|
|
