Stanislav Štěpánek
S českými horskými psy žiji přes třicet čtyři let. V době, kdy jsem díky stavbě rodinného domku (svépomocí) vypadl z kolektivu kamarádů horolezců a rozmýšlel se, co bude dál, se v denním tisku i v tehdejších magazínech začaly objevovat články o partě nadšenců z jižních Čech, kteří vyšlechtili nové plemeno tažných psů a pojmenovali jej jako českého horského psa. Poutavé články popisovaly, jak se sáněmi taženými psy podnikají expedice po slovenských i rumunských horách. Jedna parta dokonce jezdila na Mazurských jezerech...
Kromě testování nového plemene na expedicích začal Klub českého horského psa pořádat jako první v republice závody saňových spřežení i závod ve skandinávské disciplíně „lyžař a pes“. To mne oslovilo. Oživily se vzpomínky na hrdiny mých klukovských let z románů Jacka Londona, J. O. Curwooda a dalších, kteří se psími spřeženími brázdili severské pláně Kanady a Aljašky.
Bylo mně jasné, že smečku psů pro saňový sport nikdy mít nebudu, tehdy musheři (psovodi) sestavovali smečky pro sáně ze psů od svých kamarádů. Chovatelé čechohoráků byli převážně v Čechách, ale v okolí Brna široko daleko nikdo nebyl. Zaměřil jsem se tedy na ježdění se psem na lyžích. S výcvikem psů jsem neměl žádné zkušenosti. O tréninku poslušnosti byla k dispozici bohatá literatura, návody na výcvik tahu jsem čerpal z klubového časopisu Spřežení. Články Petra Hanzlíka a bratrů Elsterů, kteří stáli u zrodu tohoto pracovního plemene, shrnovaly jejich vlastní zkušenosti s touto činností, i překlady ze zahraniční literatury.
Nebylo snadné sehnat výstroj k tahu. Na trhu nebyla řada firem, co nabízí postroje pro tah, šňůry s tlumičem proti nárazu při záběru psa atd. A ani nákladní brašny pro cestování se psem nebyly k sehnání. A tak si člověk musel poradit sám. Postroj podle nákresu v klubovém časopise Spřežení ušila dcera, pro připoutání psa k osobě mi posloužil sedák, který byl už koncem osmdesátých let samozřejmostí v horolezeckém vybavení. Měl jsem štěstí, že kamarád, který v roce 1968 emigroval do Švédska, kolébky severské disciplíny „lyžař a pes“ (švédsky skijöring), měl pro mé potřeby pochopení. Poslal překlady firemních materiálů a prospektů vybavení pro ježdění se psy.
Podle fotografie a nákresu ušil kamarád brašnář, šijící batohy horolezcům, nákladní sedlo podobné vakům pro mezky. Ušito bylo z celtoviny a polstrované v místech dotyku hřbetu a boků psa. Podle literatury mohl pes nosit v brašnách až jednu třetinu své váhy, aby se nezatěžovala jeho páteř, těžiště nákladu muselo být umístěno co nejblíže předním nohám. Pejsek nosil málo objemné věci (granule, svoje misky, konzervy a věci na vaření), já objemné vybavení (spacák, fólii pod karimatku, celtu na přístřešek).
Švédský kamarád poslal i šňůry s tlumičem, a nakonec i skandinávskou pulku, sáně vyvinuté pro potřebu švédské armády, uzpůsobené pro tažení psem. Tyčové oje s obloukem podobné ojím u ruské trojky, které nebylo možné poslat poštou, jsem naohýbal z duralových trubek. Podle brašen a pulky kamarádi v klubu vyráběli potřeby pro tento krásný sport.
Chodil jsem na vycházky do lesa a učil pejska reagovat na povely vpřed, stůj, dží (vpravo), hó (vlevo), pomalu. Nejprve za chůze, později v běhu. Zpočátku to těžko chápal, ale nakonec to šlo. Po dosažení věku jednoho roku jsem za něj zapřahal řetízkem pneumatiku a běhali jsme se zátěží.
V tom roce jsme se zúčastnili i mistrovství republiky ve skijöringu pořádaném na Zadově. Tehdy nebyla situace jako dnes. Soutěžit mohl každý, kdo zaplatil startovné, závodní licence nebylo třeba. Patřil jsem k nejstarším závodníkům a mezi mladými borci a profesionály z krkonošských chat jsme s Dagem neměli šanci na dobré umístění. Na běžkách jsem jezdil od mládí, zúčastnil se několika Jizerských padesátek a dvou Jesenických sedmdesátek, ale byli jsme s Dagem pomalí. Přesto mne závody bavily a naplňovaly. My staří pánové jsme tedy soutěžili mezi sebou.
Se skandinávskou pulkou jsme spolu jezdili na Vysočině v okolí Nového Města na Moravě, kde mám řadu přátel s chatami. O víkendech jsme kočovali s pulkou naloženou věcmi pro nocování, potravinami i krmivem pro pejska. V té době nebyly stopy projížděny strojem jako dnes, takže jsme mohli využívat jen stopy turistů, případně si razit stopu v panenském sněhu sami. To jsem musel jet jako první a chápavý pejsek se držel vyjeté stopy. Tehdy byla ještě bohatá nadílka sněhu i na Žďárských vrších, sněhová děla neexistovala, dalo se jezdit i po zasněžených lesních silničkách. Pamatuji roky, kdy se lyžovalo od listopadu do března.
Na podzim v rámci přípravy na zimní sezonu se pořádaly několikadenní přejezdy s terénními vozíky upravenými pro zápřah psů. Organizovaly je party členů klubu v různých oblastech republiky. Pokud se nespalo pod širákem, tak pořadatelé zajišťovali i nocleh. Na vozících se vezla bagáž účastníků. Ti běželi za psy, do strmých svahů pomáhali přetížené vozíky tlačit, někteří jeli na kolech.
Během podzimu se každoročně uskutečnily nejméně tři výjezdy se psy. Byl to dvoudenní přejezd České Budějovice - Kleť (1083 m), což je nejvyšší kopec Blanského lesa. V prvních ročnících jsme spali pod širákem přímo na vrcholu, později nás tam odtud místní ochranáři vyhnali. To jsme pak nocovali v lese nad Zlatou Korunou. Při dobré viditelnosti byly vidět z vrcholu Kleti i Alpy s vrcholem Dachstein. Další pěknou akcí byl třídenní přejezd Adršpachu a okolních skalních měst pořádaný skupinou kolem bratrů Kobrových, horolezců a běžců, kteří pracovali na krkonošských chatách. Několikrát jsme se zúčastnili přejezdu Vysočiny, pořádaného bratry Elsterovými z Dačic přes hrad Landštejn do vesničky Světlá na úpatí Javořice, nejvyšší hory Českomoravské vysočiny a poté zpět do Dačic. Také jsme absolvovali přejezd Drahanské vrchoviny až na nevyšší vrchol Skály (735 m) u Protivanova. Účast byla velká, dokonce i nečlenů klubu.
Nemohu zapomenout na přejezd Českého ráje, na který mne pozval přítel z Jizerek. Jeho přítel, od narození na invalidním vozíku, měl velký sen, a to podívat se do skalních měst Českého ráje. Tehdy jsme s ním a jeho nastávající paní vezli tělesně postiženého kamaráda na vozíku se spřežením pěti psů. Během deseti dnů spřežení projelo trasu údolím Jizery přes hřeben Černé Studnice, skalami Drábovny, Hrubé skály a přes Kozákov (744 m), nejvyšší vrchol Turnovska. Vrcholem cesty byl průjezd spřežení náměstím v Turnově, o tom psal i tamní regionální tisk.
Samozřejmě, že kromě klubových zájezdů jsme trávili s pejskem dovolené v krásných partiích Šumavy, Novohradských hor, Krkonoš, České Kanady a na dalších nádherných místech naší republiky. Spali jsme společně pod celtovým přístřeškem nataženým mezi stromy. Pokud jsme měli zajištěno ubytování v chatách, tak s námi chodila i moje paní. Kromě našich šumavských vrcholů po zrušení hlídaného pohraničního pásma v roce 1990 jsme byli s Dagem na hraničním vrcholu Ostrý (1293 m) i na nejvyšším vrcholu Šumavy Velký Javor (1456 m). Němečtí občané asi poprvé viděli psa s nákladními brašnami, takže si ho i filmovali.
Rodinný domek vytápíme už mnoho let pouze dřevem. Významná je pro mne i pomoc pejsků při svážení soušek z lesa. Dřevo vozíme na vozíku udělaném speciálně pro tento účel. Pes sám vytáhne prázdný vozík do svahu, s naloženým vozíkem mu pak pomáhám a z kopce ho brzdím. Oba se při transportu dřeva dobře bavíme a máme z toho dobrý pocit.
Dnes už jako důchodce na plný úvazek s bolavými klouby a jinými zdravotními problémy se psem neběhám, ani nejezdíme s vozíkem pro dřevo. Každý den brzy ráno jdeme na procházku cca tři kilometry, občas nesu přes rameno nějaký vhodný kus dřeva. Často jezdíme na chatu na jižní straně rybníka Medlov na Vysočině a chodíme po krásném okolí. Tam jsme oba nejšťastnější.
(leden 2019)
|
|
|
|
