Jizerky jako tělocvična

Jana Henychová

Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou a celé dětství jsem lyžovala, běhala na běžkách po našich Jizerských horách. Jizerské hory jsem znala jako své boty. Znala jsem každou cestu, zatáčku, zkratku, vodní zátočinu. Milovala jsem Jizerské hory a při každé možnosti jsem do nich utíkala. Nikdo tu nebyl. Člověka jste potkali jen výjimečně.

Pak se najednou začalo jezdit na horských kolech a postupem času byly hory plné cyklistů (elektrocyklistika je vůbec už mimo moje chápání). V zimě zase najednou začaly hory být plné lyžařů. Plná parkoviště a plné hory. Z Jizerských hor se díky své dostupnosti stala nafukovací tělocvična. Najednou se z lyžařů stala privilegovaná kasta, které celé hory náleží, protože jim je projela rolba... a začalo jim všechno vadit: pěší lidé, koně, myslivci, těžaři, zvěř, psi... nedej bože psí spřežení.

Vyjet se psy ve dne na kopce znamenalo vyslechnout si hromadu nadávek od vyelasťákovaných frajerů, kteří najížděli svoje kilometry, a dokonce se i někteří snažili hůlkou praštit do psů.

Dobrá, začala jsem jezdit v noci a domlouvat se s rolbami, abych jim nenajela do čerstvě urolbované tratě. Najednou začali i elasťáci jezdit s čelovými lampami v noci a začali si v tom i pořádat noční závody... Dnes je v horách klid až kolem třetí hodiny ráno a o tento luxusní čas opravdu zájem nemám!

Po každém nějakém výstupu s takovým šílencem mi bylo dost smutno a vážně mi bylo líto toho, že se v těch lidech bere taková zloba. Co mám asi dělat, když mi rolba jezdí i za plotem a tam kde jsem si cestu prošlapala na sněžnicích se za chvíli rojí davy lyžařů a tvrdí mi, že to je jejich trasa.

Inu, mohla jsem sedět doma a nadávat na to, jací jsou lidé kolem zlí a jak je všechno špatné. Místo toho jsem se sebrala a začala jsem jezdit do Švédska. Tady si už několikátým rokem pronajímám ten samý dům a od něj mohu každý den vyrážet se psy na tréninky po skůtry ujetých tratích. Je tady krásně, je tady hromada sněhu a nikdo tady na mne sprostě neřve.

Dnes mohu jen drahým lyžařům z Jizerských hor poděkovat, že díky nim se mi otevřely jiné prostory. A ejhle, co jezdíme na zimu pryč, přestalo u nás chumelit a zima je na bahně. Už i ta příroda řekla dost!

Všechno špatné je pro něco dobré, jen se to musí vzít z té správné strany.

Lyžařská

Helena Vidovičová

Ano, Jizerky jako tělocvična, která patří všem zneuznaným olympionikům světa, podepisuju každé slovo. I kolem třetí ráno tam pár světýlkářů potkám, ale ti jsou většinou v pohodě a na psa nemají kecy. Moc ti přeju zimu ve Švédsku a zamýšlím se nad tím, zda vůbec někdy bude možné Jizerky vrátit i těm, kdo nemají obuté běžky - chodcům, lidem na sněžnicích, dětem, které máma táhne na sáňkách, nebo musherům se psy.  

Martin Levíček

Když byl na Vysočině sníh, Jirka Trnka připravoval svou rolbou tratě pro psy a vedle byla stopa pro běžkaře. I tak se vždy našel někdo, kdo nám v naší trati vynadal. Je to jen o lidech, někteří byli rádi, že mají širokou stopu na bruslení a na upozornění uhnuli, jiní si myslí, že jim patří svět.

Radek Svoboda

Tohle mi leží na srdci už dlouho. A to chci jen na běžky s jedním psem. Dokonce jsem se rozhodl, že se vystrnadit nedám. Stopa je tam, kde je cesta. To, že se někdo rozhodne ji použít jako lyžařskou, je jeho volba. Nemůže tím ale přece nikomu zakázat tam jít pěšky, se psem, na kole. Jsem vůči nadávkám imunní. Dokud to nepřeroste mez agrese. To je pak přiměřené se bránit... Je to ale jen o lidech. Stačí se trochu dohodnout a brát ohledy.

Michal Tobiášek

Ale ono to je prostě všude. Máte tušení, kolik lidí se dostane z Prahy až daleko na Brdy? Sníh, ne sníh. Když se šla Pražská 100, tak mi tu od 5 h ráno řvali psi. Pak v 10 h jsem šel kousek za dům trénovat a dostal jsem pojeb ve čtyřech jazycích.  

Monika Em

Ono všechno zlé je pro něco dobré, není jen jedna strana mince, někdy díky bohu. My bydlíme na vesničce, kde lišky dávají dobrou noc (doslova, někdy i jezevec) Jsou tady koně, krávy, ovce atd., rozlehlé lesy, a i když potkám sem tam zbloudilého houbaře (i v zimě), tak nikdo nenadává, že jedu nebo projedu kolem nich se psy v lese, že plaším zvěř, že mi psy zastřelí, jako to bylo v bydlišti, kde jsem se narodila. A pak se mi diví, že nechci jezdit do civilizace, když máme les u baráku. Klid, ticho a ta vůně lesa k nezaplacení.  

Lucie Fiona Šternerova

Když jsem byla malá, jezdilo nás několik rodin pod vedením strejdy na kole Šumavou. Se stany, spacáky, na 14 dní v kuse. Mladí i staří. Všude se smělo, nikde nikdo a lidi si fotili naši bagáž, kterou máma ušila, páč se to tu ještě neprodávalo. Pak se udělaly cyklostrády, začali jezdit v sršňovským a řvali na nás přidej... A začalo se nesmět nikam čili všechno jelo na jedný trase jak na dálnici...

Se salašníky jsem dřív brázdila hory touláním i s dětmi a řvali na nás uhni. Brzdit ani náhodou. Byl docela nářez všechno včas pochytat, aby někoho nesmetli...

S malamuty jsem jezdila teď pár let na tři týdny v zimě pod Medvědínem, jelikož tam je rolbováno a nejen běžkařská trasa. A aby si zvykli, že taky můžou někoho potkat a jak se chovat. A tak jsem tam potkala tu rolbu a přibrzdila? Nepřibrzdila. Jeli jak širóni, já hodila psy do pangejtu a sama tam zahučela po pás. Málem psovi přejeli ocas.

A teď, jak mi zavřeli živnost, na hory nemůžu a tady to bláto. Ještěže se dá na tříkolce...

Ale taky si říkám - holt výchovnej čas, ono to člověka zvocelí. Dá Bůh...

Hanka Plíhalka

Hezky napsáno... já už do Jizerek skoro nechodím, je to opravdu obří tělocvična... měla by tam platit nějaká pravidla, vyznačené cyklostezky, zóny klidu, rezervace... nic pro cyklisty neplatí a nikdo to nehlídá. Demolují cesty, haťové chodníky, pěšiny v rezervacích a jsou agresivní a nebezpeční. Je mi z toho blivno. Ta tam je romantika Jizerek, nedotčených a nedotknutelných... kdo tam chtěl, musel pěšky, když člověk někoho potkal, usmál se a pozdravil, ustoupil z cesty... ach jojo.

Eliška Pacltová

Je to bohužel přesně tak... Myslím, že Jizerky doplácí na to, že jsou hodinu cesty od Prahy a kde kdo dole z kraje si sem fakt po práci zajede jak do tělocvičny... Jako na jednu stranu super, vozí sem peníze, ale otázka je, jestli se nám to vyplatí... Taky si pamatuju jako dítě Jizerky pusté (a kouty, kam se nedá dostat na kole pořád jsou)  a i na lyžích člověk potkal lidi akorát mezi Novou Loukou a Hřebínkem. Ještě před deseti lety, když jsme jezdili na lyže po práci tak, že jsme vyráželi za světla a vraceli se, když se stmívalo, potkali jsme už na startu jen pár lidí, kteří se už vraceli a dal už nikoho. Dneska jsou tam zástupy ještě v deset večer a se psama aby člověk jel fakt ve tři ráno...

A mám pocit, že hlavně ti lufťáci si fakt myslí, že je to tam jen pro ně a vůbec si nevšimli, že v té jejich tělocvičně taky bydlí lidi... Ještě tu buzeraci pěších a psů jakž takž chápu na vrcholcích (i když jednou jsem takhle pod Rozmezím potkala v zimě dva lidi pěšky s batohama zjevně na zimním vandru, na které všichni sprostě řvali, protože se zmateně motali mezi lyžaři a ti chudáci zjevně vůbec nechápali, co se děje), ale dole na cestách kolem vesnic, to mi fakt přijde trochu moc. Když tam někdo bydlí, po té cestě chodí každý den venčit psa, jezdí na koni, chodí tam zkratkou k babičce na návštěvu nebo i do práce, pak napadne sníh, tak si vyšlape cestičku a chodí dál, než přijede rolba. Z cesty mu udělá lyžařskou trasu, a za rolbou přijede banda lyžařů, kteří si přijeli zalyžovat někde z nížin, a začnou na toho chudáka místního řvát, co jim šlape v trati, že tam nemá co dělat...

Stepanka Stepan

Čtvrt století žijeme mimo Česko a pokaždé, když se přijedeme podívat na rodinu, dostane mě, jak tak nádherná země může mít tolik zlých, zatrpklých a závistivých lidí. Ne každý Čech je mimo mísu, ale dost natolik, že už se tam nikdy nechceme vrátit na trvalo. Co zažijeme za jednu návštěvu v Česku, to, jak se lidi vzájemně dusí a prudí, jsem nezažila nikde jinde na světě. Je to škoda. Kdyby na sebe lidi v Česku byli hodnější, bylo by tam veseleji.

Jan Šverma

Bohužel - svatá pravda. Nevím, proč jsou lyžaři a kolaři tou „privilegovanou kastou“, ale stejně to cítím i já - jen zatím neutíkám a stále doufám, že ven nakonec budou utíkat oni a do hor se vrátí skuteční milovníci přírody...