Proč vlastně závodíte?

Nekonečná začátečnice

Jak to máte se závoděním? Jezdíte na závody ať jsou jakékoliv, s očekáváním od sebe samotného, nebo si stoupnete na start s čistou hlavou?

Jste ten typ, co přemýšlí, jak celý závod bude probíhat, jak zvládnete tento úsek a jak tento úsek? Jak vám půjde pes, jaký budete mi výsledek a mnoho dalšího? Nebo se jen těšíte, jak si závod užijete?

Řešíte své soupeře, porovnáváte své výkony s nimi, nebo řešíte svůj výkon se sebou samotným a porovnáváte jen a jen své výkony?

Řešíte, jaký máte čas, nebo jak vám závod sedl?

Proč vlastně závodíte? Myslíte, že každý, kdo se postaví na start má závodního ducha?

A v neposlední řadě, dokážete si přiznat své chyby a makat na nich? Myslíte, že když chybuje pes, je to vaše vina nebo jeho? Jak vnímáte takové situace?

Katka Macháčková

Dělám to proto, že to baví psa. Respektive, baví mě to právě proto, že on to miluje a je to společná aktivita, ze které máme oba radost. Nedovedu si představit situaci, kdy bych měla pocit, že jsme něco udělali špatně a už vůbec ne, že chyboval pes. Jediné, co bych řešila by bylo, kdyby se psovi něco stalo - jestli se tomu dalo předejít a proč se to stalo.

Hana Štípalová

Tlak na výkon a pocit, že bych měla vyhrát, mi přinesl akorát to, že mi to nešlo. Mít neustále pocit něco dokazovat ti sváže ruce, nohy, hlavu. Co se týká mushingu, když nejde pes, nejde vlastně nic. Ale nikdy jsem to nepřisuzovala „špatnému výkonu psa”, ale jen a jen svojí hlavě. Letošní sezóna je pro mě vlastně první svobodná. Po loňském totálním propadáku snad ve všem jsem se musela vyklidnit, hodila tlak na výkon za hlavu a ejhle. Najednou to jezdí. Ale ano, přemýšlím o výhře, srovnávám časy a den před závodem v hlavě projíždím každou zatáčku, abych to já psovi nepokazila. Nikdy to neberu jako že něco kazí pes. Vždyť to je ta nejčistší duše, kterou znám.  Baví mě na nás obou pracovat a těší mě zlepšení. Ale hnát se za medailemi, na to kašlu. I bez nich bude pro mě mushing a pejsci smyslem a stylem života. Ale tak do Švédska ještě trochu mákneme. 

Václav Mráz

Závody mě motivují k tréninku - v tom je pro nás jejich hlavní funkce.  Při prvních jsme si dokázali, že na to máme. No a teď si sem tam nějaký dáme, ale spíš výjimečně. Umí to mě i psíky víc vyhecovat, tak aspoň lépe vidíme, kde jsou naše limity. Ale jinak se to snažím moc neprožívat - stačí mi, že se ani jeden z nás nezraní, že to zvládneme doběhnout a že neděláme žádné boty. Akorát před startem je vždycky stres a vnitřní monolog, že příště už budeme fakt trénovat víc.  A pes nechybuje nikdy, to je základ. 

Monika Strašáková

Neexistují psí chyby, vždycky jsou to chyby lidské, bez výjimky. To je pro mě základní pravidlo mushingu. Pokud člověk z chyb obviňuje psa, nikdy to nikam nedotáhne.

Jan Burian

Není to pravda. Existují psí chyby. Psi chybují stejně, jako chybují lidé. Psi nejsou ani bohové, ani stroje. Čímž neříkám, že by se psi měli za chyby obviňovat. Chyba a vina jsou dvě různé věci.

Simča Fabiánková

Často vidím kárání psů za výkon... ať slovní, či fyzické. Přijde mi to šílené. Kdysi mi člověk pro mě vysokých musherských hodnot řekl: Vše, co dělá pes je jen a jen náš odraz a naše vina. Od té doby nepátrám, co dělá pes, ale na úkor čeho, to dělá. Když se něco nepovede, zahne špatně, nejde do výkonu, řeším, co dělám špatně já.

Vlastik William Sheldon

A přitom vidím většinu individuálů svádět svůj výkon na psa. Pes mi nešel, pes mi vypustil a bla bla bla. Přitom je to o umění připravit psa, aby šel. Jak fyzicky, tak psychicky. A pak srovnat výkon týmu. Pro mě to není individuální mushing, ale týmová spolupráce. Jeden by neměl převyšovat druhého.

Hana Štípalová

Jeden člověk vysokých musherských hodnot mi řekl: Nedělej nikdy nic jinak než na tréninku. A od té doby chápu, proč tento člověk chodí na start s ledvinkou kolem pasu a v ní ožužlanej tenisák... i když se třeba jedná o start na MS.

Andrea Vítková

Já závodím čistě pro radost. Mým cílem je moci si říct, že jsem do toho dala všechno, co jsem zrovna mohla. Porovnávám se hlavně sama se sebou a předchozími výkony. Když to nevyjde podle představ, tak se z toho poučíme. Pes je pes, nemám ho z čeho obviňovat, jestli něco neudělá podle mých představ. Jen se snažím přijít na to, co to způsobilo a zkusit na tom pracovat. Každý pes si v cíli myslí, že vyhrál. Každý se raduje stejně, to je nejvíc.  Ten pocit, kdy si psa v cíli obejmete, je k nezaplacení, a to je ta motivace. Ale věřím, že kdybych byla blízko k šanci získat titul mistra světa nebo bych ho několikrát získala, tak je ten tlak obrovský a očekávání vysoké. To se asi nedá porovnat, co se lidem potom honí hlavou a co řeší. 

Marie Ševelová

Já bývám nervózní jako prase. Nejsem nervózní z toho, jaký výsledek zajedu, to nikdy. Nikdy jsem na závody nejezdila proto, že potřebuji nutně vyhrát. Většina lidí, co nyní potkávám na závodech si tuto dobu vůbec nepamatuje, ale já 7 let závodila s huskounem a bojovala jako juniorka o to, abych nebyla poslední. Žádné juniorské kategorie tehdy neexistovaly, žádné kategorie pro individuální huskouny, žádné kategorie do 5, 10, 15, 20 kg... a stejně jsem u toho sportu zůstala a i po 20 letech mě to stále baví. Baví mě každý jednotlivý trénink a když nemůžu trénovat a jezdit po závodech, tak mi to prostě chybí. Ano, jsem cvok, ale asi mi to nevadí.  Nicméně, abych se dostala k jádru dotazu... jsem nervózní, protože v závodě chci vždy předvést maximální výkon, což mnohdy znamená jet na hranici rizika a mně před závodem vždy nabíhají představy, co vše se může stát. Na startovní čáře to ale ze mě vždycky spadne, mozek v hlavě vypne a jízdu si většinou strašně užívám. Proto nejsem nikdy v tréninku schopná napodobit podmínky závodu, a to ani třeba při společném tréninku. Mám závodnického ducha (a nestydím se za to.)  A ten stav vypnutého mozku se prostě objeví jen na závodech. Také nejsem moc schopná v tréninku zajít do nekonformní zóny, takže moje fyzická příprava na závody je většinou mizerná. Ale v závodě ze sebe vždy vymáčknu maximum, i kdybych tam měla chcípnout.  No a klíč k úspěchu v individuálním mushingu tkví dle mého názoru v kombinaci obojího + ještě mít takové pouto a souznění se psem, že ten by pro vás (nebo prostě proto, že ho to baví) duši vypustil a snaží se také vždy podat maximální výkon.

Lenka Bubeníková

Závody - ať už jde o jakékoli - mě osobně strašně stresují. Nevím proč, protože většinou žádná očekávání nemám, chci si to s fenkou užít, protože ji to baví. Ale odjakživa jsem perfekcionista, takže možná to je tím, že vím, že za sebe nikdy nepodám 100 % výkon, jak bych chtěla, že mám prostě milion chyb a slabin. Nicméně když jde o závod s fenkou, je to přeci jen jiné, než když jdu na závod sama - a tím nemyslím jen co do časů,  ale hlavně psychicky. Vím, že v tom nejsem sama, že tam mám parťačku - a vůbec to nesouvisí s tím, jestli jede naplno, vytáhne mě na kopec nebo ne. A co je pro mě důležité a viděla jsem hlavně teď na posledním závodě - že jsme s fenkou naladěné na stejnou vlnu, prostě fakt táhneme za jeden provaz. A o tom to podle mě je a na delších závodech se to projeví obzvlášť. My se sice kratších závodů taky (ještě) účastníme, ale u těch delších je ten zážitek prostě intenzivnější, nehoníte každou vteřinu, která vás u sprintů může stát "život" (myšleno samozřejmě s nadsázkou), na trase strávíte víc času, není to šup-šup a hotovo za pár minut  a sem tam i s někým třeba prohodíte slovo. Prostě je to jiné...Takže když jsem se třeba teď nedávno musela rozhodnout mezi 2 závody, u kterých bych nejradši byla na obou, protože mi oba byly blízké, vyhrál ten delší...

Co je na těch závodech nejlepší? Že tam potkáte stejně naladěný lidi, se stejnými problémy, že si navzájem přejete štěstí a dokážete se spolu normálně bavit, i když víte, že ten druhý vám hned frnkne v zatáčce. Jasný, jsou výjimky, ale já osobně jsem právě díky závodům poznala plno nových a fajn lidí a je pak fajn vidět i na startu ty známé tváře. Bez ohledu na to, že je to v podstatě vaše "konkurence". 

Vendula Edna

Nejsem sportovec a můj pes není vytrvalec, takže závody jsou pro nás o tom opustit komfortní zónu a společně se vyhecovat. Mým jediným cílem je nebýt poslední a užít si hezkou trasu. 

Lukáš Czerner

Před startem závodu je to vždycky stres, ale tak to má být a donutí mě to se více soustředit. Na druhou stranu je třeba to mít pod kontrolou, protože psi to na vás bezpečně poznají. Nemyslím si, že je jim to příjemné. Do každého závodu jdu s nějakou představou, jak to chci zaběhnout. Mám v hlavě průměrné tempo nebo čas, kterého chci minimálně dosáhnout. Když se to nepovede, po závodě uvažuji nad tím, proč a co se s tím dá dělat. Osvědčilo se mi závodit sám se sebou, a ne s ostatními závodníky, což mě taky tlačí do lepší přípravy sebe i psa. Ale když je po všem, samozřejmě svůj čas porovnávám s ostatními, se kterými už jsem někdy běžel - na tom je dobře vidět, jestli trénink funguje nebo ne. Když chybuje pes, je to vždycky o špatné komunikaci nebo přípravě - takže moje chyba. Taky čím déle běhám (a jak mí psi), tím více v závodě přemýšlím nad psem, jak se mu běží, jestli je v pohodě a jestli dovede více zabrat, nebo potřebuje polevit. Ale to neběháme sprinty, ale spíš delší tratě. Sprinty byly taky super, když jsme je běhali. Je to jiné, je tam větší tlak na mě i psa. Myslím, že jsme to zvládali dobře a bavilo nás to. Na pár desítek minut do toho dát všechno a pak je konec, pohoda.

Hana Corry

Závodím pro radost. Běh mě nebavil nikdy. Dělám to kvůli svému psovi a na rozdíl od tréninku se já i pes mnohem více snažíme a soustředíme. A zároveň poznávám i svoje chyby a snažím se na nich pak pracovat. Jednou je to přepálený start, jindy nedostatek tekutin a nervozita. Každý závod je zážitek a při každém závodě více poznám i svého psa, to, jak jsme sehraní a dokážeme uvažovat jako jeden team. I pes se chová na závodech jinak než při tréninku a má soutěživost v krvi. Každá taková akce nás obohatí o super zážitky a zkušenosti.  Moji největší cenou v cíli je spokojený pes.