Rukavice je hozena ...

Vlastik William Sheldon

Tohle se mi nepíše lehce a vlastně skoro rok uvažuji, jestli to vůbec psát, protože je mi jasné, že to rozvíří vody a způsobí neklid. Ale těch vlaštovek, že v mé disciplíně, zvané bikejöring, je spousta věcí v nepořádku, už je opravdu hodně.

Tuhle zábavu jsem si zvolil po sloučení kategorií 19-39, kdy mi došlo, že těm mladým klukům nedokážu konkurovat a dřít se kvůli dvacátému fleku v kategorii mi nedávalo smysl. Nechtěl jsem sedět na gauči a tloustnout, zároveň se ve mě probouzela celoživotní láska ke psům a když mi kamarádka Míša poslala videa s Igorem, bylo mi jasné, že tohle je věc, kterou chci dělat.

Bikejöringu jsem zcela propadnul, protože ta vášeň a radost psa z toho, že tě táhne a spolupracuje s tebou, je nepopsatelná. Nikdy v životě jsem neviděl u jiné živé bytosti takové nadšení.

Šel jsem do zcela nového prostředí, kde jsem očekával lásku, toleranci, respekt a takové ty další důležité charakterní hodnoty, protože jde přece o psy. Vůbec mě nenapadlo, že bychom v tom, kdy mohli být dobří a patřit k české špičce, když jsme úplní začátečníci. Ale hned první závod jme vyhráli rozdílem kategorie a to rovnou, s mezinárodní účastí.

Byl jsem z toho opravdu nadšený, ale radost mi kazily řeči o rychlokvašce a že spálím psa, že ho zničím a že pes se netrénuje stejně jako člověk. Doprdele? Ty snad víš, dívko s nadváhou, jak se trénuje člověk, že víš, že pes se trénuje jinak. Máš ke svým domněnkám nějakou erudovanost, či snad trenérskou licenci C+B, jako já a můžeme se spolu zevrubně bavit na otázky výkonnostního tréninku?

Tehdy mi to začalo docházet. Přišel jsem z prostředí, kde se měří na watty, milimoly a mikrony, do prostředí, kde se hází vidlemi. Nějaký zátěžový test a určení tréninkových zón byl v mushingu zcela neznámý pojem. Laktátová křivka a její vyhodnocení už je zcela abstraktní téma.

Tohle vše se dá nějak přehlédnout, protože stejně závodíme o obojky a největší radost máme z hezkých fotek z trati. Co se už bohužel přehlédnout nedá, je to, že 90 % lidí v bikejöringu, na kole vůbec neumí jezdit. Když přehlédnu bazální věci, jako je efektivita šlapání tzv. pedaling systém a že všem padá pata pod osu pedálu, což je jako když neumíte chodit a bavíte se o běhu, tak mě dost znepokojuje, že si nikdo neumí seřídit ani posed a správně držet řídítka.

Tohle vše je v pořádku, pokud jsi cyklista turista. Ale tady před sebou máš živého tvora, tak bys měl umět ovládat stroj, na kterém sedíš a umět na tom alespoň trochu jezdit. Chápu, že trend organizací hraje do karet lidem, co na kole jezdit neumí, ale to je cesta do pekel, pro zdraví psa.

Nehodlám si vyházet psy na rychlých a tvrdých tratích. Takový pohyb není psům vůbec přirozený a já nemám psy na kšeft, ale jako kamarády a parťáky pro život, takže nebudu dělat věci, které by jim, jakkoliv ubližovaly.

Nastává otázka, co teď s tímto stavem, který pro sport, který miluju není vůbec dobrý. Můžu si stěžovat, můžu to kritizovat, nebo taky můžu vstát a nabídnout řešení. Nějaká rozprava s vedením svazu o školení proběhla už loni. Rovněž debata s holkama, že bych zkusil nějaký seminář na kempech s Igorem. Nebráním se spolupráci ani na klubových úrovních.

Můj záměr není z finančních důvodů, má práce mě živí velice dobře. Jde mi jen o to, že v našem sportu koluje spousta bludů a polopravd a zapomíná se na to podstatné, že před sebou máme živou a citlivou bytost, které špatným přístupem v bikejöringu můžeme velice uškodit.

Rukavice je hozena, jdu se svou kůží na trh a záleží na vás, jestli chcete dělat věci správně, nebo špatně a jestli je vaše láska k bikejöringu tak velká, jako má.