Virtuální závody

Vlastik William Sheldon

V Messengeru se mi hromadí pozvánky a dotazy, proč, že nejezdím virtuální závody. Mám jednoduchou odpověď. Je to kapitální békovina. Jednoduchá odpověď bude jistě pro trolly málo. Takže to vezmu zevrubně.

Připravit psa do rychlosti, aby byl v komfortní zóně a nehrozilo mu nějaké zranění z přetížení, ať už svalové, pohybového aparátu, či vnitřních orgánů, mi zabere minimálně měsíc. Než pustím psa do rychlostí, potřebuji s ním projít silovou a vytrvalostní přípravou, což mi zabere asi dva měsíce. Takže tady mám tři měsíce, než jsem si jistý, že můžu se psem jet na doraz. Vzhledem k chaotickému vypisování virtuálních závodů, si myslím, že je prakticky nemožné, abych si psa skutečně pro takovou zátěž připravil dobře. Skutečné závody mají nějakou chronologii a formu psa ladím už na nich.

Dalším aspektem je volená trať. Pokud nebude virtuální závod na stejné trati, ve stejných podmínkách, dá se sotva hovořit o stejném výkonu. Jako narovinu, jsem to na dvou kilácích schopný s Wilem podél Moravy od černovírského mostu na tvrdé trati, která má mírný sklon, pálit na hranici 40 km/h v průměru. Ale proč bych mu to proboha dělal? Kvůli lajkům, na které jsem nikdy nehrál a měl vždy raději vlastní názor, podložený reálnými zkušenostmi? Či pár zbytečným dárkům od sponzora?

Posledním aspektem je pro mě férovost některých zúčastněných. Jasně, chápu, každý chce výhodu. Ať již zmíněná tuhost a náklon tratě, pozor, dá se využít i směr větru, tady pst, tohle se v mushingu ještě moc neví, stejně jako tlak v pláštích.  Jak by taky mohlo, když se tam hází vidlemi, zatím co jinde se měří na milimoly a mikrony.  Ale spíš je mi otázkou, proč některé záznamy nezačínají z nuly. Když to s Wilem rozpálíme na 45 a spustím Garmin z této hodnoty, udělá to ve výsledku rozdíl na dvou kilometrech i dvacet vteřin. Ano, až takový rozdíl. Takže proto se pak koukám jako blázen, na noname závodníky, které porážíme rozdílem několika kategorií na reálných závodech, jako na neuvěřitelné zjevení.

A proč to celé zase píšu? Protože jsem tenhle sport začal naivně dělat s tím, že pes je na prvním místě, a ne pro nějaké laiky, laciné pamlsky, nenaplněné ambice z jiných sportů, či pošramocené ego.

Pro mě bude dál na prvním místě zdraví a komfortní zóna mých psů, a to bez ohledu na výsledky v závodech reálných, či zcela nesmyslných.

Markéta Myslivcová

Dovolím si souhlasit i nesouhlasit. Absolutně vás, profi závoďáky, chápu, že vás to nebaví. Virtuál prostě nelze nikdy považovat za plnohodnotný závod. Ale vzala jsem si to maličko na sebe, protože virtuály organizujeme a chtěla bych popsat náš úhel pohledu na virtuály.

Naprosto souhlasím, že zde nejsou rovné podmínky. Je škoda, že se nedá spolehnout na fair play a někteří závodníci jsou schopni to pustit z kopce. Mělo by to být o poměření sil, ne? Ty si nepoměřím s nikým, pokud budu švindlovat a proto nechápu, co to, komu přinese, když pojede z kopce.  Motá se do toho zajímavý aspekt, kdy si mohu vybrat trasu, ale pro výběr trasy by měla být dána jasná pravidla a každý závodník by ji měl navíc vybírat s ohledem na zdraví svého psa... pak je to o úhlu pohledu a zda to beru jako závod, anebo jako dobrou příležitost k tomu poměřit své síly s ostatními, třeba na druhém konci světa a prodat někde svůj trénink. Případně prověřit, jak jsem na tom a mít impulz pustit se víc do tréninku. Mě třeba, co se týče motivace trénovat, korona strašně doběhla a virtuál je čas od času něco, co mě trochu nakopne. Ale ono to možná bude v běhu jiné než ve scooteru a bikejöringu, nevím...

Pro nás mají virtuály důvod spíš v motivaci lidí k pohybu jako takovému - ne k výkonu, protože pro mnoho lidí je to skutečně impulz zvednout se z gauče. Virtuální běh má navíc tu sílu skutečně vybrat peníze a nasměrovat je tam, kde jsou potřeba a ve velké míře pomoci. Ty částky pro dobrou věc jsou mnohonásobně větší a nedají se srovnávat s živými charitativními běhy. To je za mě hlavní účel virtuálního běhu - běhat pro dobrou věc. Pokud to tento přesah nemá, tak to moc smysl nedává.

Johny Alaskan

Krásně jsi popsal, přesně člověka, pro koho to není. To je člověk, hlavně, který řeší pravidla, vteřiny a umístění. A je to zcela v pořádku. 

Pak je druhý člověk, který by se třeba díky tomu ani nezvedl z gauče, neudělal první krok, neběhal, neměl motivaci něco dělat, radši by pil pivo doma, když je ten covid, nemá čas jezdit na závody, cítí se špatně na závodech, že nebude jako ten rychlík, jako ten před ním, že bude někomu překážet, že nemá hlídání anebo dovolenou v práci. A světě div se, takových lidí je hodně.

To, jak někteří dělají virtuální běhy, je druhá věc, ale myšlenka motivace je přeci skvělá, ne? Navíc, když tím pohybem pomáhám, tak proč bych to občas neudělal? Třeba jako Marcela Joglová, z nás všech jediná profesionální sportovkyně, která neváhala, zaplatila si startovné a celý měsíc sbírá kilometry na podporu Paraple. Díky ní a díky všem ostatním, jsme takto vybrali za rok několik milionů korun, tam, kde je potřeba.

Je potřeba se na to podívat s nadhledem. Mít radost z toho, že mám další motivaci proč ten sport dělám a alespoň trochu mi to ukáže, jak jsou na tom ostatní. A to, že někdo vyhraje pomocí nefér jednání, tak to ho snad nemůže ani těšit. 

Terez Havlíčková

Jediný "virtuální" závod, co mi dával smysl byly letošní Mísečky. Stejná trať, časově okno, kdy se dalo odjet. Bohužel bez ubytování to pro mě bylo s dvěma dětma mimo naše možnosti, ale byl by to asi jediný závod, kterého jsem se fakt chtěla zúčastnit.